Recenze-Sedmé dítě

V roce 2008 dostane vedoucí štábu Národního ministerstva anonymní dopis, který rozpohybuje vyšetřování týkající se událostí starých desítky let. V dánském domově spolu kdysi v jednu chvíli žilo sedm dětí, jejichž původ je zahalen mlhou. Jaké tajemství domov skrývá? A kdo je těmi záhadnými sedmi dětmi, především kdo je tím jedním?

Na vrcholu hromádky ležela podlouhlá modrá obálka, jež se stane příčinou tolika utrpení. V okamžiku, kdy se jeho prsty obálky dotkly, proti své vůli si odfrkl, jako by předvídal události, které se předpokládat nedaly. 

Do knihy Sedmé dítě jsem se pouštěla s mírnými obavami, vzhledem k počtu stránek, a pro mě netypickému tématu jsem si říkala, jak se mi bude kniha číst, pokud mě její obsah příliš nezaujme. Příběh jsem si však chtěla přečíst, protože anotace vypadala velice slibně. Po počátečních několika kapitolách, které se velice dobře četly, a zdálo se, že mě kniha bude bavit, však přišlo zklamání. Několik set stránek jsem nedokázala přečíst víc než pár desítek stran v kuse. Dlouhé části knihy se mi zdály nudné, nezajímavé, zbytečné.  I přesto, že jsem se k závěru knihy dočkala několika odhalení, které by mě nenapadly, nebylo to pro mě příliš velké překvapení, ani šok, snad z toho důvodu, jak jsem si předchozí stránky neužila a nebyla moc napjatá, co bude dál. Každopádně jsem byla ráda, že konec knihy byl zajímavější, než její střed.

Sedmé dítě pro mě bylo jednou ze složitějších knih, které jsem zatím četla. Byly chvíle, kdy jsem se ztrácela ve jménech, a musela se vracet na předchozí stránky a připomínat si, kdo je kdo, a psát si poznámky. Proplétají se zde událostí, z minulosti i přítomnosti, děj se odehrává na několika místech, jako je sirotčinec, ministerstvo, zpravodajství, a mnohé další. Příběh rychle přeskakuje z místa na místo, a čtenář se v knize snadno ztratí. Možná že kdybych si ji časem přečetla podruhé, lépe bych ji pochopila, všimla si detailů, které mi při prvním čtení unikly, a knihu bych si vychutnala lépe. Ale nejsem si jistá, zda se k ní ještě někdy vrátím.

Osud pochopitelně rozhodl, že nikdo zapletený do Kongslundské aféry, nesmí zůstat v klidu. Kromě toho existovalo přílis mnoho malých lákavých konečků příběhů poletujících kolem a příliš mnoho nabízejících se příležitostí. 

Setkáme se zde s několika odlišnými charaktery hlavních i vedlejších postav. Seznámíme se s jejich minulostí, především s minulostí sedmi dětí, jaký byl jejich život po odchodu ze sirotčince. Žádnou z postav jsem si vyloženě neoblíbila, ale naopak mi vyloženě nevadily. Osudy jsou zde propletené, víc, než se může zdát. Tajemství střídá tajemství, lži, utajování skandálů a skrývání pravdy je zde všudypřítomné.

I přesto, že pro mě Sedmé dítě nebylo to pravé, autorovi musím připsat pochvalu za propracované dílo. Určitě nebylo snadné takovou knihu napsat, vymyslet souvislosti mezi událostmi a propojení všech postav v knize. Pokud máte rádi náročnější a rozsáhlejší knihy, a nevadí vám, když kniha nemá příliš rychlý dějový spád, Sedmé dítě vám mohu doporučit. Najdou se zde překvapivé momenty, a jsem si jistá, že se najdou čtenáři, kteří si knihu vychutnají více než já. Máte li však rádi knihy nabité dějem a častějšími zvraty, do Sedmého dítěte se nepouštějte. 

                                                          Hodnocení: 3/5

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Omega . Knihu můžete koupit zde